Pro svou představu jsme nejdřív vyrazili jen „na zkoušku“ — na zahradu za domem. Chtěli jsme si ověřit, jaké to vůbec je jezdit s vozíkem v terénu, kde nejsou rovné chodníky ani asfalt. Zkoušeli jsme, jak se vozík chová na trávě, jestli je lepší jet po všech kolech, nebo se nadlehčit a jet chvíli po zadních. Testovali jsme, jak moc se kola boří, jak reagují na nerovnosti a co všechno zvládne přední pohon.

Byl to úplně obyčejný kus zahrady, ale pro nás to byl první krok k tomu, abychom pochopili, co všechno je potřeba, aby se děti a mladí lidé s hendikepem mohli bezpečně dostat do přírody. Od té chvíle jsme začali systematicky zkoumat terén, přístupnost míst a možnosti využití kompenzačních pomůcek při výletech.

Byl to náš první „opravdový“ výlet mimo domov a měli jsme radost už z toho, že jsme se vůbec vydali na cestu. Hned po příjezdu nás potěšilo, že většina cest byla pevná, dobře udržovaná a vozík se v terénu nebořil. I počasí nám přálo, takže jsme si mohli naplno užít výhledy, skalní průchody i atmosféru celého místa.

Ne všechno ale bylo jednoduché. Největší výzvou byly kopce — z kopce dolů měl tatínek co dělat mě bezpečně brzdit, a při cestě nahoru zase zabrat, aby mě vyvedl na vrchol. Byla to týmová práce, při které jsme si ověřili, jak důležité je mít správné pomůcky, pevné cesty a hlavně lidi, kteří se nebojí pomoci.

Tenhle výlet nám ukázal, že příroda může být dostupná i pro hendikepované, když se člověk nebojí zkoušet, testovat a hledat cesty, které fungují.

Na jednom z našich výletů jsme měli možnost vyzkoušet mechanický vozík vybavený bubnovými brzdami pro doprovod. Chtěli jsme zjistit, jak se chová v terénu, při jízdě z kopce, při zastavení v prudším svahu i při rozjezdu do kopce. A musíme říct — brzdy obstály na jedničku.

Jízda z kopce byla díky nim mnohem bezpečnější, doprovod měl vozík pod kontrolou a nemusel se bát, že se rozjede rychleji, než je příjemné. Stejně dobře fungovalo i zastavení v kopci, kdy vozík držel stabilně a dalo se v klidu vydechnout, rozhlédnout se nebo upravit polohu.

Brzdy se osvědčily i tam, kde bychom to nečekali — při samotném převozu vozíku. Díky nim tolik „nelítal“, lépe držel na místě a nebylo potřeba ho tolik fixovat. Celkově to byla velká úleva pro doprovod a hlavně pro Terezku, která se cítila jistěji a pohodlněji.

Tenhle test nám ukázal, že i malá technická úprava může znamenat velký rozdíl v tom, jak bezpečně a příjemně se dá s hendikepem pohybovat v přírodě.